Před poštou ve zpustlém městě

nedaleko rumunského černomořského pobřeží zastavil taxík. Ze zadních dveří vyklouzla bledá teenagerka v modrých džínsách, tričku a teniskách. Iana Mateiová (50) nastartovala motor otlučeného audi, v němž čeká opodál.

Už čtyři hodiny se tu strachuje, proč se patnáctiletá dívka, o níž ví pouze to, že se jmenuje Mihaela, ještě neobjevila. Obchodníci s bílým masem, kteří dívku před dvěma lety násilím přiměli stát se sexuální otrokyní, jí totiž vyhrožovali, že pokud se pokusí utéct, uvláčejí ji za autem k smrti. Co když plán odhalili a udělali z ní fašírku?

Teď se však Ianino srdce rozbušilo z jiného důvodu. Dokáže Mihaela této příležitosti využít a uteče jim? Nejprve rychle zamířila k poště. Pak se náhle zastavila, otočila, skočila do audi a lehla si na břicho na zadní sedadlo. Iana vyrazí s kvílejícími pneumatikami. Audi bere zatáčky smykem a řítí se ven z města.

Ve zpětném zrcátku Iana vidí, že je taxík pronásleduje. Žena na předním sedadle jí hrozí pěstí. Taxi je sice pomalejší, ale Iana stále tiskne pedál plynu k podlaze pro případ, že by řidič vysílačkou požádal jiná auta, aby jí odřízla cestu.

Zazvoní Mihaelin mobil a hrubý hlas vyštěkne: „Dej mi tu blonďatou kurvu!“ Iana si telefon vezme a slyší, jak nějaký muž řve: „Vrať ji, nebo z tebe uděláme žrádlo pro krysy.“

Mrskne telefonem na podlahu. Za městem zahne ke kavárně u silnice. „Je to v pořádku, ujeli jsme jim,“ oznámí vystrašené dívce. „Teď už jsi v bezpečí, postaráme se o tebe.“

Iana Mateiová bydlí na utajené adrese v Piteşti, zaprášeném městě automobilového průmyslu severozápadně od Bukurešti. Odtud vede boj proti obchodníkům se sexuálními otrokyněmi, vykořisťujícím mladé ženy a dívky z celé východní Evropy.

Je to drobná, baculatá žena s blonďatými vlasy na ramena. Navenek působí jako velmi přívětivý člověk, jakmile však přijde řeč na záchranu dětí z otroctví, řádí jako tajfun.

Jednou se čtyři muži pokusili proniknout hodinu po půlnoci do jejího útulku pro oběti obchodu s bílým masem, Iana jim však autem zatarasila cestu; když se pokoušeli vystoupit, kopla jim do dveří vozu, zabouchla je a tak sprostě jim vynadala, že raději vycouvali. „Za tou obrovskou hubou přimáčknutou k okénku asi neviděli, že jsem jen malá blondýnka,“ směje se.

Nic ji nerozčilí spolehlivěji než přístup policie. Ta totiž dívky považuje za obyčejné prostitutky, které to vůbec dělat nemusí. „Vždy je snadnější svalit vinu na oběti. Tahle děvčata ale nechtějí být prostitutkami. Ocitla se prostě v pasti, ze které není úniku.

A jsou to ještě děti. Je to odporné.“

Podle UNICEF

na celém světě uvízly v osidlech obchodníků s bílým masem zhruba dva miliony dětí. Francouzská organizace Terre des Hommes zabývající se ochranou lidských práv odhaduje, že každým rokem ve východní Evropě kuplíři unesou a prodají 6000 dětí ve věku mezi 12 a 16 lety, většinou z jihovýchodní Evropy.

„Víme, že k prostituci nutí stovky děvčat ze zemí bývalé východní Evropy, například z Rumunska. Naivní holky nalákají pod příslibem zaměstnání do bohatších zemí na Západě,“ rozčiluje se Iana. „Tam je zavřou, zneužijí a přinutí k prostituci, což jinak než jako otroctví označit nelze.“

Během jedenácti let zachránila a vrátila do normálního života nejméně 420 obětí. S většinou z nich je dosud ve styku: mnohé už dokončily školu, našly si práci a často mají i vlastní děti.

Děvčata se k ní dostávají nejrůznějšími způsoby. Některá si přebírá z policejních služeben po celém Rumunsku, mnoho jich k ní posílají agentury, které je repatriují z jiných zemí. Iana jim pak pomáhá postavit se na vlastní nohy. „Některé ale musím doslova unést,“ připouští.

Typický je v tomto ohledu příběh Mihaely. Ve třinácti utekla po hádce s rodiči z domova. Plačící ji na ulici našla jistá žena ve středním věku. Vzala ji k sobě domů, nabídla jí čaj, soucitné pohlazení a střechu nad hlavou. Po pár měsících však prohlásila: „Teď za to musíš zaplatit, a budeš dělat tohle.“

Nejdřív ji ženina dcera odvezla do Turecka, a když ji odtamtud po několika měsících poslala policie zpátky, zavezl ji pro změnu její syn do Španělska. Tam se jeden její zákazník zděsil, když zjistil, že se vyspal s teprve patnáctiletou dívkou (podle falešného pasu jí mělo být jedenadvacet), koupil jí lístek na autobus do Rumunska a měsíc co měsíc jí na poštu posílal peníze.

Utrpení však nebyl konec. Znovu ji unesli, když si šla koupit chleba. Drželi ji pod zámkem ve skladišti, kam za ní chodili zákazníci. Ven směla jen na poštu vyzvedávat peníze. Nakonec se jí podařilo zatelefonovat onomu Španělovi a ten přes právníka zařídil, aby se číslo Mihaelina mobilního telefonu dostalo k Ianě. Spolu se pak domluvily na únosu. Iana jí do mobilu řekla: „Prostě jim zdrhneš a skočíš ke mně do auta. Ostatní nech na mně.“

Poté, co Iana Mihaelu osvobodila, nabídla jí pokoj v útulku s názvem Podaná ruka – v dvoupatrovém domku se šesti ložnicemi na úpatí kopce na předměstí. Rok zde o ni a o sedmnáct dalších děvčat pečoval tým sociálních pracovnic, které Iana zaměstnává na plný úvazek. Dívky se tu učí vařit, uklízet a zacházet s penězi, některé chodí do školy, jiným se podařilo sehnat zaměstnání.

Iana se obejme se třemi schovankami, kolem pobíhá pes a šest štěňátek. Natašu otec pět let znásilňoval, pak ji v Bukurešti prodali obchodníkovi s lidmi, nakonec utekla na policii. Bianku odvezli do Itálie, bili ji, znásilnili ji plastovou lahví, do bezpečí jí pomohl utéct jeden ze zákazníků. Ana-Marie je svobodná matka, která se nechala pod příslibem dobrého zaměstnání zlákat k cestě do Dánska, ovšem v Kodani ji přinutili k prostituci; i jí se podařilo utéct na policejní služebnu.

„Myslíte si, že už víte, co všechno tihle lidé dokážou, jenže pak se stane něco, co vás zase úplně rozhodí,“

vykládá Iana. Tak třeba jedna dívka přešla s kamarádkou přes hranice do Srbska, kde měly pracovat v restauraci. Když jim šéf řekl, že budou muset být prostitutkami, zasmály se a prohlásily, že to asi bude nějaký omyl. On ale vytáhl pistoli a jednu z nich na místě zastřelil. S kouřící hlavní se otočil k druhé a odtušil: „Ještě máš co říct?“

Vyrostla v Transylvánii, kde její otec pracoval jako trenér fotbalového mužstva. Vystudovala na vysoké škole restaurátorství a pak se skupinou svých vrstevníků jezdila po zemi a opravovala staré kostely. Po svatbě a po narození syna pracovala jako kreslička.

Po popravě diktátora Nicolae Ceauşeska v roce 1989 se však zúčastnila demonstrace proti nedemokratickému převzetí moci, a protože se dozvěděla, že po ní pátrá policie, uprchla do Jugoslávie. Zrovna se totiž rozváděla a věděla, že jediný den ve vězení může mít vliv na její nárok na svěření tehdy dvouletého syna Stefana do péče.

Jelikož pracovala jako tlumočnice u agentury OSN pro uprchlíky, podařilo se jí zařídit, že za ní do Jugoslávie Stefana propašovali. Za čas se usadila v australském Perthu.

Jako svobodná matka studovala psychologii a přitom ještě pracovala na plný úvazek jako účetní v autobusové společnosti. Kromě toho stihla vařit jídlo pro děti ulice, které se potloukaly kolem nádraží.

V roce 1998 odjela se Stefanem na měsíc do Rumunska na dovolenou, ovšem stále musela myslet na zoufalý osud dětí žijících v bukurešťských kanálech. Tehdy desetiletému synovi řekla: „Ty děti potřebují pomoc. Musíme se přestěhovat.“

Po návratu do Bukurešti pracovala v útulcích pro děti ulice a zjistila, že většina jich uprchla ze sirotčinců. Důvod byl nabíledni. Personál sirotčinců je totiž na celou zimu zavíral, „aby náhodou nenastydly“. Scházela jim rodičovská láska, neměly žádné sebevědomí, nikdo s nimi nepracoval.

Iana dala dohromady tým dobrovolníků, kteří se začali s dětmi kamarádit a vnesli do jejich života trochu lásky. „Brali jsme je do náruče a tisíckrát jsme jim opakovali, jak jsou krásné a šikovné,“ vypráví o svých začátcích.

Postupně si vybudovala renomé

Jednou v lednu roku 1999 zvedla telefon, který jí úplně změnil život. Volali z policejní stanice. „Zatkli jsme tři smradlavé kurvy a nemůžeme si je strčit do auta,“ prohlásil policista. „Můžete jim přivézt něco čistého na sebe?“

Z „kurev“ se vyklubaly tři vyděšené dívky ve věku 14, 15 a 16 let. „Jak se vám to přihodilo?“ zajímala se Iana. „Prodali nás,“ odpověděla jedna z nich.

Iana nevěřila svým uším, a tak pátrala, jak může k něčemu takovému dojít. Nejmladší jí odvyprávěla svůj příběh: otec vyhrožoval, že ji znásilní, tak utekla ke kamarádce, která pracovala v baru a věděla o jedné rodině, co hledá pomocnici do domácnosti. Strávila u ní noc, pak ji odvezli do restaurace při silnici vedle velkého parkoviště pro nákladní auta. Její majitel si ji zhruba za sto dolarů koupil. Zamkl ji za dveře, které se odemykaly jen proto, aby dovnitř mohli vstoupit řidiči chtiví sexu. Podařilo se jí utéct na policejní stanici. Tam jí poradili, ať se vrátí dřív, než se dostane do problémů. Za několik dní ji při policejní razii spolu se dvěma kolegyněmi sebrali.

Iana se rozzuřila. „Copak to vy, barbaři, nechápete?“ rozkřičela se na policisty. „To nejsou žádné prostitutky, jsou to teprve děti, které se dostaly do hrozné situace a nemůžou z ní ven!“

S pomocí americké agentury pro mezinárodní rozvoj USAID Iana zjistila, že pro pomoc takovým dětem žádná organizace neexistuje. „Dobře, tak nějakou založíme,“ prohlásila, a tak vznikla nezisková organizace Podaná ruka (Reaching Out). Díky daru ve výši 300 dolarů pronajala na tři měsíce byt a tři děvčata, která dnes už vedou normální život a mají vlastní děti, se stala jeho prvními obyvatelkami.

V roce 2001 vzala skrytou kameru do jedné makedonské restaurace pro řidiče kamionů a potají nafilmovala, jak dívky tančí před zákazníky. Sestříhaný film poslala do škol spolu s letákem, v němž se nabídla, že slibovanou práci v cizině prověří dřív, než dívky z domova odjedou. Zájemců se však našlo jen pár. „Lidé zoufale shánějí práci a myslí si, že jim se to stát nemůže,“ povzdechne si.

Celoroční rozpočet organizace Podaná ruka ve výši 80 000 eur dnes hradí křesťanská společnost Make Way Partners se sídlem v Americe. Iana se sice křesťankou cítí, dokonce chodí do kostela, tvrdí však, že tuhle práci nedělá kvůli Bohu: „Dělám to proto, že jsem člověk. Bůh nás stvořil na této zemi, abychom se jeden o druhého starali, a to mi dává sílu jít dál.“

V zákulisí Iana spolupracuje s mezinárodními agenturami. Vládě USA přinesla svědectví o situaci v Rumunsku, pracuje pro agentury, jako je Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, byla členkou expertní skupiny, která radila NATO, jak obchodu s lidmi čelit.

Ministerstvo zahraničí USA Ianu vyhlásilo „hrdinkou roku“ 2006 za „obrovské zásluhy“ při záchraně obětí obchodu s lidmi i při vzdělávání představitelů státních institucí.

V současné době staví v jednom horském letovisku hotel s 33 lůžky. Chce z jeho výnosů financovat svou práci. Místní zemědělci také budou mít díky němu odbyt pro své potraviny, takže nebudou muset odcházet do ciziny za prací. Jako mnoho jiných věcí v Rumunsku, i takové projekty však brzdí zkorumpovaní úředníci.

A obětí přibývá. V roce 2006 zachránila Iana šestnáctiletou těhotnou dívku, která čekala dvojčata. Miminka se narodila dva měsíce před termínem a jejich matka je opustila. Aby dostala šanci žít, potřebovala lásku a péči, a tak je Iana adoptovala. Po těžkém boji o život už dvojčata prosperují. „Pohled na ně mě vždycky zahřeje u srdce,“ usmívá se náhradní maminka.

Práce s dětmi pro ni nikdy nekončí

„Počítám, že budu pracovat do sta let, pak si teprve začnu užívat,“ říkává děvčatům. „V kožené minisukni budu na harleyi objíždět okolí a terorizovat vaše manžely, tak si dejte pozor.“

Dívky se culí: „Potrhlá jsi na to dost.“

Víc na www.makewaypartners.org

Pro časopis Reader's Digest John Dyson