Když jsme v říjnovém čísle našeho časopisu vyhlašovali literární soutěž,

doufali jsme alespoň v desítky vašich příspěvků. Těch, kterých splňovaly všechny náležitosti a podmínky, přišlo nakonec 362. Tolik možná i proto, že jen málo časopisů nabízí dnes šanci na uplatnění těm čtenářům, kteří před psaním blogových deníků dávají přednost vyprávění příběhů. A ty takříkajíc ze života bývají přece tradičně nejzajímavější. Co nás však, upřímně řečeno, také překvapilo, byla převaha těch smutných – jako by chvíle radosti za zaznamenání nestály...

Doufáme, že devíti účastníkům soutěže, jejichž příspěvky sklidily od redakční poroty nejvíc bodů, jsme přichystali zážitek výhradně příjemný. Jak jsme totiž slíbili už při vyhlašování, vítěze čeká odměna 10 000 Kč, druhé místo pak oceňujeme částkou 7000 Kč a třetí částkou 5000 Kč.

O tom, že si vybrané příběhy cenu opravdu zaslouží, se přesvědčíte na následujících stránkách. V dalších číslech Reader’s Digestu postupně otiskneme (podle stanovených pravidel soutěže) nejen další odměněné příběhy, ale i ty, na které se při rozdávání medailí sice nedostalo, ale publikování si rozhodně zaslouží.

Všem autorům srdečně děkujeme a vám, našim věrným čtenářům, přejeme dobré počtení.

Zásah v pravou chvíli

1. místo: No jo, ženská

Věra Schmidová, Olomouc

2. místo: Kluci z hájenky
Petr Maštera, Zlín

3. místo: Víc štěstí než rozumu!
Marcela Růžičková, Praha 4

No jo, ženská

Věra Schmidová

„A koukejte ho neztratit!“ zahulákala na mě vrátná, „měla byste velké problémy!“ To vím taky, napadlo mě. Ani v té nejbujnější fantazii jsem si nedovedla představit, jak skáču na svém invalidním vozíku do čtvrtého patra. Začala jsem horečně přemýšlet, co s klíčem od výtahu, abych ho nemohla ztratit. „Uau, mám to!“ zajásala jsem. Finta z dětství. Klíče na krku. Celé roky jsem nosila klíče na krku. Od bytu, od sklepa, od zámku na kolo – a nikdy jsem žádné neztratila! Prostě nápad za milion. Základem je pevný provázek, který se hned tak neroztrhne. Po chvíli přemýšlení jsem vytáhla silonovou nit a začala z ní splétat pevný a hlavně spolehlivý provázek, který by něco vydržel. Když bylo dílo dokončeno, několikrát jsem prověřila jeho kvalitu, navlékla klíč a uvázala si ho na krk. Super! Tedy až na jednu maličkost: špatně jsem odhadla délku šňůrky, takže nešla přetáhnout zpět přes hlavu. Ale to je jedno, napadlo mě, aspoň se mi nesmekne ani ve spánku. Hlavně že ho mám pořád u sebe a že ho nemůžu ztratit. To bylo v té chvíli nejdůležitější.

Ve výtahu už to bylo komplikovanější. Pokaždé, když jsem chtěla klíč zasunout do zámku, otočit s ním

a zmáčknout tlačítko, jsem se musela na jedné ruce nadzvednout, nos vmáčknout mezi tlačítka prvního a druhého patra a chtě nechtě téměř líbat ovládání výtahu. Trochu složitě, ale funguje to, pochvalovala jsem si. A byla jsem na sebe hrdá, jaká jsem šikovná.

První den, druhý, třetí… a ouvej! Klíč šel zasunout, ale po otočení už nešel vytáhnout.

„Klid,“ říkala jsem si, „někdo musí jít kolem a vysvobodí mě.“ Jenže nikde nikdo. Nesměle jsem začala volat o pomoc. V té chvíli jsem si uvědomila, že jsou prázdniny a v budově školy není kromě nás, třiceti absolventů kurzu, nikdo. Začala jsem tedy z plna hrdla křičet: „Tady jsem! Ve výtahu. Kde jste kdo? Pomóóóc! Zachraňte mě!“ Někdo mě přece musí uslyšet!

Kroky. Hurá! Pomoc a záchrana na obzoru. Dveře výtahu se otevřely:

„Ó, pardon, myslel jsem, že jsou to myši.“ A než jsem se vzpamatovala, dveře se zavřely a kroky se začaly vzdalovat, až utichly úplně. Myši!

„Haló! Vraťte se, prosím! Pomóc!“ křičela jsem celá zoufalá. Nic. Klid a ticho. Ruce, na kterých jsem se zvedala, mě začínaly bolet. Brzy mě neudrží, spadnu a uškrtím se na šňůrce od klíče. Jiná možnost není.

Už jsem se pomalu začínala loučit se životem a představovat si sama sebe jako oběšence. Už jsem viděla ty titulky v novinách: „Oběšená vozíčkářka ve výtahu“, „Sebevražda, nebo nešťastná náhoda?“ Z temných úvah mě vytrhly kroky.

„Haló! Pomoc, pomoc! Tady, ve výtahu! Pomoc!“

Dveře se otevřely. „Proboha, co tady, prosím tě, provádíš? Cvičíš jógu, nebo se líbáš s výtahem?“

„Jene! Díky Bohu! Prosím tě, nedělej si legraci a pomoz mi. Klíč se mi zasekl v zámku, šňůrku přes hlavu nepřetáhnu a už mi docházejí síly.“

„Stavím se, až půjdu z oběda.“

„Jene, prosím!“

Smích. „To víš, že tě tu nenechám. Počkej,“ začal hledat po kapsách, „někde mám zápalky, ale kde?“

„Zápalky?“ zděsila jsem se.

„Ano. Jediná možnost, kterou vidím – šňůrku přepálíme.“

„A nechytnou mi vlasy?“ Bylo to nebezpečně blízko. Jan pouze bezvýrazně pokrčil rameny.

„Pálíš tu čarodejnice?“ ozvalo se mi za zády. Milan. Další absolvent kurzu. Díky bohu!

„Nepálím čarodějnici, pomáhám jí.“

„Na onen svět? Jako těm mouchám na škole?“ otočil se ke mně. „Víš, že už ve škole pálil mouchám křidýlka, aby je naučil chodit? Taky jim pomáhal. Aspoň to teda tvrdil.“ Krev mi ztuhla v žilách. Pane bože! Třeba mě mohl opravdu upálit! Ještě že se objevil Milan.

„A jak to chceš vyřešit, ty chytráku?“ ohradil se uraženě Jan.

„Normálně.“ Chvíli hledal po kapsách, potom vytáhl nůž a snažil se šňůrku rozřezat.

„A neujede ti ruka?“ zeptala jsem se s hrůzou, když jsem ucítila chladnou čepel nože tak blízko svého krku.

„Neboj!“

„Neboj,“ zopakoval po něm posměšně Jan, „ale jen tak pro upřesnění – to je ten, co ve škole čtvrtil žížaly,

a tak je množil.“ Po zádech mi začal stékat studený pot.

Nevěděla jsem, co je horší – být oběšená, upálená, nebo podřezaná? Večera určitě nedožiji, pokud se nestane zázrak. Stal se! Ozvaly se kroky. V duchu jsem se začala modlit

a prosit o pomoc. Kroky se zastavily a dveře výtahu se rozletěly dokořán. „Co to tady provádíte?!“ ozval se přísný hlas paní vrátné. „Blokujete výtah ostatním!“

„Zasekla jsem se. Zkuste mi, prosím, pomoct.“ Možná se tak vyhnu kruté smrti, blesklo mi hlavou. Přísná vrátná jistě nedovolí, aby mě v jejím výtahu upálili či podřezali.

„Uhněte!“ razila si ke mně nekompromisně cestu. „Co… co tady ten nůž?! Blázne! Snad jste ji nechtěl podřezat?! Tady ve výtahu?!“ Nečekala na odpověď, chytila klíč a aniž dbala toho, že mě sama málem uškrtí, zasunula ho hlouběji do zámku, otočila s ním a vytáhla ho. Tvrdě jsem dopadla na vozík. Uf, to byla úleva.

„Slečno,“ otočila se ke mně, „taky jsem dávala dětem klíč na krk, aby ho neztratily, ale vždycky na gumičku!“

Můj příběh

1. místo: Jak jsme byli v kině

Taťána Červená, Karviná-Hranice

2. místo: Vůně grilovaných klobás
Jaromír Juan Hlavatý, Náchod

3. místo: Kocour
Soňa Šmahelová, Kuřim

Jak jsme byli v kině

Taťána Červená

Nedělní odpoledne. Venku je nevlídně, kriskros a karty dohrány. Televizní program neuspokojivý. Manželův nápad opít se v hospodě zamítnut. Padá neoriginální návrh jít do kina. V kinokavárně hrají film bez hvězdného obsazení. Nasedáme do auta a jedeme na druhý konec města. Ve čtyřech splňujeme podmínku pro promítání. Kupujeme lístky. Starší dcera je čerstvou držitelkou řidičského průkazu. Ujišťujeme se, že má doklad s sebou. Objednáváme si s manželem sklenku vína. Film ujde. Vycházíme ven. Zjišťujeme, že se zima vrátila, přimrzlo a nasněžilo. Manžel vydává příkazy ohledně auta. Starší dcera má nastartovat a zapnout větrání skel. Sám mezitím čistí přední sklo zvenčí. Nasedáme s mladší dcerou dozadu. Poslouchám její vtipné připomínky. Týkají se řidičských schopností její sestry. Starší dcera usedá za volant. Nevyřadí zpátečku. Nastartuje. Najede manželovi na nohu. Manžel křičí „Noha, moja noha!“ (je narozen na Slovensku). Starší dcera se nehýbe. Manžel řve, dcera civí. Starší dcera se mě potichu ptá, co má dělat. Nevím, co má dělat. Zacouvat? Popojet? Nevím, co mám dělat já. Odhodlám se k činu. Přikazuji starší dceři, ať si se mnou vymění místo. Manžel mezitím hlasitě připomíná, že auto stojí na jeho noze. Dává i nějaké rady ohledně řešení. Žádná z nás je nevnímá. Starší dcera vystoupí z auta. Já vystoupím z auta. Usedám na sedadlo řidiče. Zavírám dveře. Vzduch protíná výkřik. Je o mnoho decibelů hlasitější než výkřiky předchozí. Zní: „Ruka, moja ruka!“ Manžel poskakuje, mlátí o zem škrabkou na okna. Nelichotivě nás nazývá. Ptá se, proč jsem zavřela dveře auta ve chvíli, kdy se ho zapřením do rámu pokoušel odtlačit ze své nohy. Nevím, proč jsem manželovi zavřela ruku do dveří. Nevím ani, jak se mi podařilo dosáhnout toho, že auto už nestojí na manželově noze. Obě dcery mlčky sedí vzadu v autě. Manžel nekrvácí z žádné končetiny. Podle divokých pohybů soudíme, že ani kosti nejsou rozdrceny. Manžel hlasitě vypráví, jak je v dole, kde pracuje, bezpečno. Projevuje přání strávit tam zbytek života. Mlčíme a posloucháme. Manžel své vyprávění prokládá úvahami o nás i o ženách obecně. Manžel přežívá bez zranění a v příštím týdnu uzavírá životní pojistku.

Křižovatka

1. místo: Matka, manželka, vdova

Daniel Kubec, Horní Planá

2. místo: Šepot mého srdce
Jan Marcinek, Praha 4

3. místo: Operace
Alena Langerová, Praha 5

Matka, manželka, vdova

Daniel Kubec

Byly to poslední narozeniny, co jsme společně slavili. Otec seděl

v křesle, z postele by se už totiž stěží dokázal zvednout na záchod. To kvůli té pitomé noze, která mu tak hrozně natekla. Snad ucpané cévy nebo co. Byl dekou přikrytý až ke krku a držel se. Bože, jak je možný, že se přede mnou dokázal tak držet? Stejně jsme ale všichni skrytě tušili, že s tím zase bude muset do nemocnice.

Seděl jsem proti němu na gauči

a sledoval ho. Co taky jinýho? Koukat na televizi? Z okna? Dokázal jsem už v té nezdravě šedé tváři poznat všechno jeho utrpení a snad i zklamání. To jak se mu stáhly vrásky. Dřív takhle vypadal jedině tehdy, pokud se hodně nahlas smál. Jenže dneska…

„Copak, synku?“ vytrhl mě z toho zírání. „Neboj, neboj, eště to se mnou nesekne. Jen mě to v tom břichu zase bere, sviňa jedna.“

Jo, rakovino – ty svině, která mi kradeš otce. Ty kurvo, která mý matce svádíš manžela.

„Uf, ani nevím, jestli se do mě dneska něco vejde,“ pokračoval, aby mě nenechal přemýšlet.

„Je to zase moc zlý?“ aspoň trochu jsem se snažil držet řeč.

„Ale tak moc… ty pitomý srůsty, no, nechce mi tam pořádně nic prolízt. Víš, o čem jsem ti takhle v noci přemejšlel? Schválně, co by to udělalo, kdybych polknul pár střepů. Pěkně by to tam protáhly a byl by klid.“

„No tak… ty víš, že tohle přeci…“

„Jen si dělám prču. Ale bylo by to dobrý, kdyby se to svinstvo dalo vyřídit tak lehko.“

Matka přišla z kuchyně a mrskla na stůl tác s jednohubkami. Sedla si na sedačku vedle něj. Neříkala nic.

„No to je pamlsků, tak abysme se do nich pustili, ne?“ naklonil se trochu otec.

„Ale houby!“ spustila matka a její tón mě vmáčkl do křesla. „Patlala jsem se s tím, vod ruky mi to nešlo. To je pak krásný mít narozeniny! Celej den lítám jak ta kráva a stejně jsem tu pomazánku udělala hnusnou.“

„Tak ses na to měla vykašlat a mohli jsme si jen tak posedět,“ oddechl si otec. Už nepotlačoval bolest, ale se zavřenýma očima tlumil vztek. Vší silou, kterou potřeboval na něco jiného. V tu chvíli jsem si uvědomil, jak strašně moc jsem na matku naštvaný. Snad bych jí dokázal i jednu vlepit.

„No jasně, to jsem klidně mohla! Anebo se můžem vykašlat všichni na všechno! My tak asi máme co slavit.“

„Tak víš co,“ už se otec neudržel, „tak tohle je teda naposled, co něco slavíme, jasný?“ Kdyby jen věděl, jak krutou měl pravdu. Tušení té pravdy se v pokoji už ale stejně vznášelo. Matka se zvedla. Já pořád jen mlčel. Otočila se a spěšně odcházela do své soukromé modlitebny v koupelně.

Otec si vzal jednohubku. Rozkousat ji v suchých ústech a spolknout mu dělalo problémy. Přesto řekl: „Ale houbelec, vždyť nejsou tak špatný. Dělej, honem si taky vezmi, aby ubylo, než se vrátí.“ Na povel jsem se začal ládovat. „No jo, je toho na naši mamku moc. A tohle teda trochu nezvládla.“

„Trochu dost,“ odpověděl jsem. „Vždyť… na to přece nemá…“ Co nemá? Právo? Nebo co? „To zkrátka dělat nemá.“

„Neunesla to prostě. Vona na tohle není stavěná, víš, synku? Je taková…“ Po dlouhé době se otec snad upřímně usmál. „Taková křehká. Nesmíš se na ni zlobit, slib mi to, jo?“ Jen jsem mlčky pokýval hlavou a mechanicky jsem do sebe vecpal další jednohubku. Byly divný, ne že ne.

„Jsou jiný, co? A víš proč? On v nich totiž není česnek jako jindy, a že ho tam mamka dávala a že nám to vždycky chutnalo. Ale teď ho tam nedala… protože moc dobře ví, že bych z česneku hodil šavli. Proto se s tím patlala celý dopoledne. Hledala, co tam dát místo česneku.“

Seděli jsme spolu opět v obýváku – jen já a matka. Byla už noc, ani jeden z nás nemohl spát. Odehrávají se všechny zlomové životní okamžiky na gauči? Během těch obyčejných každodenních hovorů?

„Pak jsem teda konečně toho doktora našla a ptám se ho, kdy mi taťku zase pustí domů. A von mi na to tak klidně: my už vám ho, paní, domů pustit nemůžem, dyť co byste si s ním počala. A koukal se na mě jak na blbce. Vždyť jo, co po mně chcete, ženská pitomá. Vždyť s tím jste měla počítat už kdovíjak dlouho, že to takhle dopadne. Vždyť ses měla připravit! Ale copak se na tohle dá připravit?“

„Nedá… jistěže ne.“ Protože stejně tak se otec nedokázal připravit na svoje umírání. A jak se můžeme my srovnávat s jeho pocity?

„A ještě mi teda řekl,“ pokračovala matka, „že mu budou postupně zvyšovat morfin proti bolesti… a taťka bude spát hlubším a hlubším spánkem, až jednou prostě…“ Nejdřív se matka plácla do stehen a pak se konečně rozbrečela. Měl jsem ji obejmout? Radši pohladit po plácnutých stehnech? Rychle jsem z kalhot aspoň vyhrabal kapesníček a podával jí ho. Ona mezitím ale brečet přestala. Zmačkal jsem kapesník ve zpocené dlani.

„To je ti tak hrozný, jak tam leží…

a má oči… takový vyvalený, jako by nevěděl, co se to děje. Jenže on to ví moc dobře, a to je možná na tom to úplně nejhroznější. Tolik se snažím nedat na sobě znát, jak mi je. I doma jsem se snažila před ním nebrečet, proto jsem se vždycky zavírala v koupelně. Ale teď nemám před kým si hrát na statečnou. To jsem pochopila včera v noci, když jsem se vzbudila a přemýšlela, co mu uvařit, aby to mohl jíst. Třeba sladkou rejži, to by snad šlo. A pak jsem si až uvědomila, že už prostě… to není třeba.“

Jak se mi moje matka teď jevila? Asi jako ten papírový kapesníček v dlani. Použitá a zmačkaná. Ona, která vždycky na sebe tak dbala, jako by si vzhledem kompenzovala, že vlastně nikdy v životě ničeho nedosáhla. Teď nenalíčená, tváře až nezdravě červené, pod očima gigantické pytle. Blonďaté a stále světlejší vlasy si pořádně česala naposled nevím kdy. A pak se najednou zasmála. Bylo to tak překvapivý, až to se mnou trhlo.

„To ti ještě musím říct… teda ono se to nehodí, hrozně se to nehodí…“

„To je jedno, povídej,“ vyzval jsem ji, i když mi vůbec nebylo jasné, co nepatřičnějšího můžu ten večer tak asi ještě slyšet.

„No jak jsem, že jo, šla z tý nemocnice na autobusák, tak samozřejmě už mi to ujelo. Já si to holt umím užít. Další jel za hodinu, ale úplně nejhroznější bylo, že se mi fakt začalo chtít na záchod. Strašně. Tak jsem tam chvíli pobíhala a záchody nikde. A jak jsem tam stála, tak najednou…“ Mamčiny tváře se nafoukly a jak vypouštěla vzduch, zase se zasmála. „No prostě jsem se z toho všeho už posrala.“

A tak jsme se tomu rozesmáli oba. Nějak jsem přitom instinktivně vy

stihl tu správnou chvíli, kdy mamku obejmout, aby se mi mohla na rameni vychechtat i vyplakat. Zůstali jsme tak spolu sedět několik minut. Jako když mi bylo třeba deset a přišel jsem v zimě celej promrzlej z bobování a vlezl si k mamce pod deku. Pak mě zahřívala a nic nebylo přirozenější. Teď jsme si taky vzájemně zkoušeli předat teplo, ale už to bylo těžší, protože jsme byli promrzlí oba.

Pochopil jsem, co se mi to tenkrát u těch jednohubek snažil otec sdělit. Prostě nechtěl, aby jeho smrtí umřely také vztahy v naší rodině. A teď už to bylo jen na nás.