Před pár lety jsem se v New Yorku na světovém setkání Reader’s Digestu bavil se svým kolegou z Indie

Mluvili jsme anglicky. Vtom k nám přistoupil jeden z evropských šéfredaktorů a povídá: „Vás, Indy, vždycky slyším mluvit jenom anglicky, dokonce i mezi sebou. To nikdy nepoužíváte svůj rodný jazyk?“

Dobrá otázka. Jenomže rodným jazykem Ašóka je tamilština a mým malajálamština, jiný jihoindický jazyk s úplně jiným písmem. Ašók tedy vysvětloval, že angličtina je jediný společný jazyk, který máme. „Bývali jsme totiž anglická kolonie, jako třeba Spojené státy. Proto mluvíme anglicky,“ dodal jsem já.

Velká indická města současnosti jsou jako obří babylonské věže. Jejich obyvatelé mluví až šestadvaceti oficiálními indickými jazyky a nesčetnými nářečími, většinou ovšem pouze v rámci rodiny. V zaměstnání je to něco jiného. U nás v redakci například pracuje osm lidí, kteří pocházejí ze sedmi různých jazykových prostředí. Jestliže si máme navzájem rozumět, nezbývá nám, než mluvit anglicky. Ostatně indická edice Reader’s Digestu ani v jiném jazyce nevychází.

Angličtina vládne také na jídelních lístcích našich restaurací, vývěsních štítech, označeních ulic a vůbec na všech městských návěštích, a to i přes hluboký odpor mnoha protianglických aktivistů, kteří tohle lingvistické koloniální dědictví nesnášejí.

Podle uznávaného britského lingvisty profesora Davida Crystala mluvila až do 80. let minulého století anglicky pouhá 4 procenta Indů. Nedávné průzkumy však ukázaly, že dnes se jich anglicky na základní úrovni domluví už 33 procent, tedy asi 350 milionů lidí. To z Indie činí zemi s největší anglicky mluvící populací na světě. Denním používáním ovšem do tohoto anglického moře neustále vtékají potůčky rodných jazyků dvojjazyčných Indů, a tak se naše angličtina mění, přizpůsobuje, vyráží do světa, zkrátka žije. Návštěvníkům se přitom spousta místních frází a výrazů může zdát podivných, nebo dokonce gramaticky nesprávných. Zároveň tu ale jako v rezervaci žijí obraty a slova, která už sami Angličané dávno zapomněli. Britský spisovatel Pico Iyer před časem v rozhovoru pro New York Times dokonce prohlásil: „Anglie je věčná už jenom proto, že navždy přežije v Indii.“

„Je to vážně zajímavé,“ svěřila se mi v Bombaji Caroline Lomasová, zcestovalá lékařka a pracovnice organizace Lékaři bez hranic. „Nikde na světě jsem neslyšela tolik přemrštěných výrazů a nadbytečných slov jako tady. Jako by se člověk najednou ocitl v nějakém starém Woodhousově románu.“ Zároveň se přiznala, že jí pokaždé chvíli trvá, než se na zdejší angličtinu naladí. Náš melodický přízvuk jí připadá těžko srozumitelný.

Bavili jsme se spolu o slovech, která si angličtina za koloniálních časů půjčila z místních jazyků a vyslala je dál do celého světa: džungle, bungalov, monsun, katamarán. Většina lidí na světě určitě neví, odkud se vzala. A pokud si myslíte, že šedesát let po ukončení koloniální vlády skončil i tenhle indický export, mýlíte se. Je tady nová vlna. Tentokrát se žene přes Ameriku, kde, jak se říká, třetinu všech programátorů tvoří Indové. Nedávné přírůstky představují výrazy, jako třeba bangalorovat (když se nějaká americká či evropská firma rozhodne svěřit své softwarové záležitosti Indům, obvykle to bývá v městě Bangalore, kde sídlí spousty počítačových firem); item girl (mladá dívka, která se mihne v bollywoodském filmu); potel (hotel ve Spojených státech, který vlastní Ind – podle velmi častého indického příjmení Patel).

V současné době se ale proud díky televizi, internetu, indickým programátorům a call-centrům, kde se mladí Indové učí mluvit jako Američané, také různě stáčí

Britské vlivy oslabují, americké posilují. Nová generace už neříká mámě mum, mummy nebo mama, ale mom. Sušenka se už neřekne biscuit, ale cookie, výtah přestal být lift a stal se z něj elevator, hranolky už nejsou chips, nýbrž fries, a pokud se někdo opravdu vytočí, neříká se, že je angry jako dřív – pro mladé Indy je mad. Od dob, kdy se indická elita, slovy historika, „…chovala snobsky jako britští aristokraté a pohrdavě jako Američané“, se zkrátka mnohé změnilo.

Jako šéfredaktor časopisu musím stále častěji dohlížet na to, abychom vývoji přizpůsobovali své stylistické normy. Zatímco ještě relativně nedávno jsme používali čistě britskou angličtinu, dnes jsme někde mezi britskou, indickou a americkou. A jde to stále rychleji. Pokud máme věřit profesoru Crystalovi, lze pod vlivem obrovského množství

indických mluvčích a jejich rychle rostoucí ekonomiky zanedlouho očekávat značné proměny standardní podoby angličtiny jako takové.

Mohan Sivanand je šéfredaktorem indické edice časopisu Reader’s Digest.

Pro časopis Reader's Digest Mohan Sivanand